Ožralý Voldemort
Lord Voldemort se poflakoval po lese. V ruce láhev whisky a v očích nepřítomný výraz. Zoufale si potřeboval ulevit, nicméně si nebyl jistý, která část těla se k takové činnosti používá. Moudrá matka příroda to však zařídila tak, aby v krizi zapracovaly instinkty, takže to nakonec, i když na poslední chvíli, dobře dopadlo.
Voldy se s novým elánem vydal na cestu. Pomalu se začínalo stmívat a tak se pokusil rozsvítit svoji hůlku. Stačily jen tři pokusy: "Lumpo....ee...Lupos..ale nééé..tak sakra Lumos!" zařval na celý les, až z nejbližšího stromu vzlétlo hejno ptáků. Pán zla fascinovaně hleděl na ten obraz čisté a téměř ničím nezkalené přírody. Probralo ho až tiché plesknutí odněkud z oblasti jeho ramene. S námahou pootočil hlavu a zhnuseně zaregistroval šedobílou skvrnu na svém dokonale černém hábitu. Tak tenhle pták vážně neměl problémy s tim jak si ulevit...."Jak mám teďka sakra vypadat zle??" zařval směrem k obloze, rozmazávaje šmouhu po rukávu. Žádná odpověď....
Voldemort si radši lokl whisky a nechal se unášet realitou opilců, kteří jsou totálně namol. Zazdálo se mu, že se nejbližší strom proměnil v Harryho Pottera. "Poď šem, Halýsku!" zašišlal, objímaje kmen. Stromu to bylo evidentně jedno, avšak Voldy neustoupil. "Tak Haly, poď k tatínkovi!" Strom mu i nadále nevěnoval pozornost:). "Nebuď žlej, Poď ši žahrát kulišky!" zaškemral Pán zla. Zase žádná reakce. "No tak ši vyšer šišku, ty debile...." prohlásil nakvašeně, když se Harry plynule proměnil zpět v obrovský smrk.
"Ach jo, to je život.." povzdechl si Voldy. "Co si zazpívat? Třééba......Na obloze tetelej se srač..éé..mráčky..."...zkroušeně pohlédl na sametovou tmavomodrou oblohu, posetou maximálně tak hvězdičkama. "Tak né, no....." Po křídově bílém líčku se skutálela slza....a opět zapracovala Matka příroda, ovšem teď v trochu jiné situaci - nešťastného člověka je třeba CO? utěšit! A k této bohulibé činnosti je třeba CO? Ano, správně, alkohol. Ehm, a nejblíže je v tuto chvíli excelentní whiska, tak šup tam s ní!!!
Voldy okamžitě a rád uposlechl instinkt a naráz vyzunknul půlku flašky. Les před jeho očima se mírně zakymácel. Stíny jako by se prodloužily a natahovaly své černé pařáty směrem k ubohému Voldemortkovi. "J-já se b-bojim" zaskučel potichu a pro jistotu vypil i ten zbytek whisky, cosi původně chtěl nechat na později. Stíny jako by se stáhly zpět a strach byl tentam. No jo, neni nad alkohol, pomyslel si Voldy a smutněse zadíval na svět skrz dno láhve.
Do zorného pole mu vstoupila kymácející se postava. Dlouhý stříbřitý plnovous a půlměsícové brýle nenechaly Voldemorta dlouho na pochybách. "Albíku!" zvolal a vrhnul se starému nepříteli vstříc. "Voldy!" zamručel spokojeně Brumbál a radostně na svého soka zamával rukou, v níž třímal vodku. "Mhm, finská..tu já rád!" zamlaskal slastně Pán zla a bratrsky Albuse objal. "Pojď, zazpíváme si!" Starý profesor nadšeně souhlasil a tak se opět vydali na cestu s, pro Voldyho novou, dostatečnou zásobou alkoholu..
Až do rána se z lesa ozýval zpěv..:"Na obloze tetelej se sráááčky" a protože to říkal/zpíval sám velký Albus Brumbál, musela to být pravda, že?:)
